Každý trénink je jedna cihlička
Představte si, že stavíte dům. Každý trénink je jedna cihlička toho domu.
Některé zapadnou hned, jiné musíte několikrát usadit.
A občas zjistíte, že jedna z nich leží nakřivo.
Co uděláte?
Podepřete ji dalšími cihlami a budete doufat, že to vydrží?
Nebo se vrátíte o několik řad zpátky a postavíte je znovu?
Já bych zvolila druhou možnost.
Protože dům, který stojí na křivých základech, nikdy nebude opravdu pevný.
A přesně tak přemýšlím o tréninku psa.
Každý trénink totiž není krokem ke zkoušce. Je především krokem k lepšímu psovi, lepšímu vztahu, a nakonec i k lepšímu člověku.
Mám pocit, že si mnoho lidí představuje trénink jako cestu ke zkoušce.
Já to mám přesně naopak.
Pro mě je nejdůležitější samotný trénink.
Ta cesta, která vede k lepšímu vztahu se psem a vlastně i k lepšímu já.
Právě tam vzniká všechno, na čem jednou bude stát i dobrá zkouška.
Tam hledáme odpovědi. Tam objevujeme chyby. Tam poznáváme, co už pes pochopil a co jsme mu ještě dostatečně nevysvětlili.
Trénink není o tom, aby se všechno povedlo.
Je o tom odhalovat slabá místa.
Hledat souvislosti, přemýšlet.
Protože právě tam se rodí skutečný pokrok.
Když pes udělá chybu, nesnažím se ji co nejrychleji opravit.
Nejdřív si kladu otázku:
Proč vznikla?
Bylo moje kritérium příliš těžké?
Nezvolila jsem správný postup?
Nechybí psovi zkušenost z jiného prostředí?
Nebo jsem jen jednu cihličku položila příliš brzy?
Když zjistím, že některá část stavby není pevná, nepokračuji dál.
Vrátím se.
Rozeberu několik řad a postavím je znovu.
Ne proto, že bych selhala, ale proto, že chci postavit pevný dům.
A kde je v tom všem zkouška?
Upřímně?
Jen jedna zastávka na celé cestě.
Není cílem tréninku, je jen ověřením, jestli jsme stavěli dobře.
Jestli základy unesou další patro, jestli jsme někde nespěchali.
Jestli jsme nepřeskočili něco důležitého.
Proto zkoušku nikdy nevnímám jako konec, ani jako důkaz vlastní hodnoty.
Je to jen zpětná vazba.
Po každé zkoušce si nepokládám otázku:
Kolik bodů jsme získali?
Ptám se sama sebe na něco úplně jiného.
Dokázali jsme dnes ukázat maximum toho, co jsme v této chvíli uměli?
Pokud ano...
pak jsem spokojená.
A pokud ne...
pak není důvod spěchat na další zkoušku.
Je čas vrátit se do tréninku.
Najít místo, kde jsme položili jednu cihličku nakřivo.
A znovu ji usadit.
Tohle ale neplatí jen pro sportovní kynologii. Platí to pro každého majitele psa.
Každý den totiž něco stavíme.
Důvěru, spolupráci, sebevědomí psa, jeho schopnost přemýšlet, naši vzájemnou komunikaci.
A stejně jako dům nevznikne za jedno odpoledne, nevznikne ani dobrý vztah nebo spolehlivý pes během několika tréninků.
Vzniká po jedné cihličce.
Možná právě proto mám trénink raději než zkoušku.
V tréninku je prostor zastavit se. Vrátit se, přemýšlet, zkoušet jiné cesty.
Dovolit sobě i psovi udělat chybu a společně z ní vyrůst.
Protože dobrý trénink nezačíná povelem.
Začíná pochopením souvislostí.
A když jednou přijde zkouška, nebude cílem celé té cesty. Bude jen potvrzením, že dům, který jste společně stavěli, stojí na pevných základech.