Když pes ví dřív, než něco řekneme
Znáte ten moment, kdy vezmete do ruky vodítko nebo si obléknete oblečení na venčení a pes už stojí u dveří?
Nebo zazní zvuk misky, kterou berete do ruky, zašustí sáček s pamlsky a pes se objeví, přestože byl ještě před chvílí na druhém konci zahrady?
Nepadlo jediné slovo. Přesto pes ví, že se něco bude dít.
Psi se neučí jen naše povely. Učí se číst celý svět kolem sebe. A učí se neustále – během procházky, doma, při odpočinku i při obyčejných každodenních situacích. Každá zkušenost se může stát součástí toho, co si o světě zapamatují. Někdy je naučíme přesně to, co jsme chtěli. Jindy si osvojí i věci, které jsme je vůbec učit neplánovali.
Neustále si spojují různé podněty s tím, co po nich obvykle následuje. Když se toto propojení opakuje stále dokola, začne ho předem rozpoznávat a reaguje ještě dřív, než mu cokoliv řekneme.
Vodítko znamená procházku.
Miska znamená krmení.
Výcviková vesta může znamenat práci.
Otevřený kufr auta může znamenat výlet.
Nejde o žádné povely. Jsou to běžné situace, které se pes během života naučil rozpoznávat.
Takové naučené souvislosti nám mohou společný život výrazně usnadnit. Pes se díky nim rychle orientuje v tom, co se bude dít, a nemusíme mu všechno vysvětlovat slovy.
Stejně snadno nám ale mohou společný život i komplikovat.
Každý, kdo někdy vzal do ruky kleštičky na drápky a vzápětí hledal psa pod stolem, dobře ví, jak rychle si psi podobné souvislosti vytvářejí. Ne proto, že by rozuměli našim slovům, ale protože už vědí, co bude následovat.
Princip je přitom úplně stejný jako u vodítka nebo misky. Jen místo příjemného očekávání přichází očekávání nepříjemné.
Stejný princip se může projevit i při výcviku.
Typickým příkladem je přivolání.
Pokud psa voláme jen ve chvíli, kdy ho chceme připnout na vodítko a ukončit mu volný pohyb, velmi rychle si vytvoří spojení. Přivolání pro něj může přestat znamenat jen návrat k nám. Začne si ho spojovat s koncem volnosti. Není proto divu, že příště může váhat nebo se mu nebude chtít přijít.
Podobně může vzniknout spojení, když psa přivoláváme pokaždé ve chvíli, kdy se v dálce objeví jiný pes, cyklista nebo člověk. Po čase si začne více všímat okolí. Rozhlíží se, co se děje, protože zkušenost mu napovídá, že právě tehdy bývá volán.
Podobný princip se projevuje i při nácviku dalších cviků.
Když cvičíme poslušnost stále ve stejném pořadí, pes často začne předvídat, co přijde dál. My pak můžeme mít pocit, že reaguje na naše povely s obdivuhodnou přesností. Ve skutečnosti ale možná jen dokonale zná celý sled cviků.
Nenaučil se reagovat na jednotlivé povely.
Naučil se celý sled cviků.
Pokud se chceme takovému předbíhání vyhnout, pomáhá do výcviku vnášet větší variabilitu. Měnit pořadí cviků, občas psa přivolat, odměnit ho a znovu ho pustit běhat. Nevolat ho jen tehdy, když končí zábava, ale i ve chvílích, kdy se kolem nic zvláštního neděje.
Pro psa je důležité, aby byla naše komunikace čitelná. Stejně důležité ale je, aby naše každodenní postupy nebyly zbytečně stereotypní.
Když se nebudeme držet stále stejných scénářů, pes nám začne věnovat větší pozornost. Ne proto, že by si nebyl jistý nebo se bál udělat chybu. Ale proto, že bude opravdu sledovat, co mu právě sdělujeme.
Ve stereotypu totiž často není potřeba nám věnovat tolik pozornosti. Pes už dopředu ví, co bude následovat, a řídí se spíš svou zkušeností než tím, co se děje právě teď.
Cílem výcviku není, aby nás pes předvídal. Cílem je, aby se naučil nás vnímat.
Právě proto má smysl občas měnit zaběhnuté postupy. Ne proto, abychom psa mátli, ale proto, aby zůstával pozorný a reagoval na naše skutečné signály, ne na naučený scénář.
Takové naučené souvislosti jsou přirozenou součástí psího učení. Když o nich víme, můžeme je využít ve svůj prospěch. Když je naopak přehlížíme, mohou být důvodem, proč nás někdy pes svým chováním překvapí.
Až příště váš pes zareaguje dřív, než cokoliv řeknete, zkuste se na chvíli zastavit a položit si jednoduchou otázku:
Co všechno jsme svého psa vlastně nevědomky naučili?