Největší problém zaručených metod není v tom, že nefungují
Já osobně nejsem zastánce univerzálních návodů ve výcviku psů.
Ne proto, že by nefungovaly. Mnohé z nich fungují velmi dobře. Největší problém vidím někde jinde.
V tom, že často vytvářejí dojem, že existuje univerzální cesta ke každému psovi.
Stačí udělat první, druhý, třetí zaručený krok a výsledek se dostaví.
Je příjemné věřit, že když budu postupovat správně, dostanu stejný výsledek.
Jenže mezi jednotlivými kroky nestojí metoda.
Stojí tam pes.
Pes se svou povahou, zkušenostmi, se svou historií, motivací.
S tím, co považuje za odměnu, tím, co považuje za nepříjemné.
A právě proto může stejný postup u jednoho psa fungovat výborně a u druhého vůbec.
Ne proto, že je metoda špatná, nebo proto, že je pes problémový, nebo tvrdohlavý.
Ale proto, že jsme přestali pozorovat jednotlivce a začali hledat šablonu.
Jenže tím to nekončí.
Další proměnnou je člověk.
Stejnou radu si deset lidí vyloží deseti různými způsoby.
Někdo bude příliš rychlý, někdo bude váhat, někdo bude na psa příliš tlačit.
Jiný bude naopak čekat příliš dlouho.
Metoda zůstala stejná. Výsledek se změnil.
Právě proto upřednostňuji práci s lidmi přímo na place.
Ne proto, že bych chtěla kontrolovat každý jejich krok, ale proto, že někdy stačí jedna drobná oprava.
"Tady jste si to vyložil trochu jinak, než jsem myslela."
A najednou začne pes rozumět.
Ne proto, že jsme změnili psa.
Ale proto, že jsme zpřesnili komunikaci člověka.
Čím déle pracuji se psy, tím méně věřím univerzálním návodům.
Ne proto, že by byly špatné.
Ale proto, že pes přede mnou je vždycky důležitější než metoda, kterou jsem si přinesla.
Metoda je nástroj.
Pes je ten, kdo nám svým chováním ukáže, jestli jsme zvolili správnou cestu.
Možná bychom se proto měli méně ptát:
"Jaká metoda je nejlepší?"
A častěji se ptát:
"Co mi svým chováním říká pes přede mnou?"
Protože právě tam podle mě začíná skutečné porozumění.